První důlní otřesy byly v ostravsko-karvínském revíru zaznamenány revírním báňským úřadem před více jak 100 lety a to v roce 1912 na tehdejší jámě Josef ve Slezské Ostravě a na jámě Hoheneger v Karviné. Obdobné záznamy je možno také nalézt v kladenském revíru /1/,/2/. V průběhu této doby se tímto jevem zabývala u nás a v zahraničí řada publikací, referátu a výzkumných zpráv. Bylo vytvořeno více než dvacet teorií o možném mechanizmu vzniku důlního otřesu. Dosud se však nedospělo k jednoznačnému závěru, co je hlavní příčinou důlních otřesů v uhelných dolech.

Ve sdělovacích prostředcích se můžeme občas setkat s velmi obecným vysvětlením důlního otřesu, jako že se jedná o hromadění napětí v horském masivu a pak k jeho náhlému uvolnění. Také naše bezpečnostní protiotřesové předpisy definují důlní otřes jako přírodní jev náhlého porušení horského masivu /3/. Otřesy se dělí na otřesy slojové a otřesy z vyššího nadloží. Za důlní otřes se považuje takový jev, který způsobí zjevné a trvalé deformace přilehlých důlních děl. Současně dochází také k otřesovým jevům, kdy k porušení důlních děl nedojde. V prováděcích bezpečnostních protiotřesových předpisech je pak dále uvedeno, že otřesové jevy mají stejný původ a mechanizmus jako důlní otřes /4/. Přitom ale nikde v protiotřesových předpisech není tento původ a mechanizmus blíže popsán. Jak potom můžeme účinně s důlními otřesy bojovat, když nám nejsou známy tak důležité základní okolnosti jako je vznik otřesu. Bude tedy vhodné z dostupné české odborné literatury stručně uvést nejznámější teorie mechanizmu vzniku důlních otřesů a na základě jejich rozborů a také rozborů praktických případů se pokusit o stanovení hypotetické definice mechanizmu tohoto jevu.

Stručný přehled našich nejznámějších teorií mechanizmu vzniku důlních otřesů

Nejstarší známá teorie uvádí, že důlní otřes může být způsoben zborcením tlakové klenby pevné nadložní vrstvy o větší mocnosti /5/,/6/. Tato teorie předpokládá, že pevná nadložní vrstva vytvoří nad porubem jakousi klenbu, která se jednou částí opírá o uhelný pilíř a druhou o zával jak schematicky znázorňuje obr. 1a. Při postupu porubu se tato klenba zvětšuje a dochází k značným tlakům na uhelný pilíř. Přitom může dojít buď k rozdrcení uhelného pilíře a nebo k zborcení klenby, což se projeví jako důlní otřes. Potom se zase vytváří nová klenba. Současně se připouští, že zborcení tlakové klenby pískovcové vrstvy může být způsobeno také jejím ohybem, který lze vysvětlit nosníkovou teorií. Při ohybu horninových vrstev, kdy v bezprostředním nadloží je méně pevná vrstva a nad ní vrstva o větší pevností se předpokládá, že dochází mezi nimi k jejich rozvrstvení – obr 1b.

Často je možno se setkat s otřesy ze sloje. Nejstarší teorii vzniku slojového otřesu uvádí obr. 2. /7/. Ve vrchní části obrázku je situace v porubu, kde v předpolí v pilíři dojde vlivem patkových tlaků k porušení uhelné sloje. Ta jako zátka brání svým třením o nadloží a podloží, aby toto porušování dále pokračovalo. Přitom na neporušenou část pilíře působí maximum patkového tlaku. V případě, že tuto zátku zmenšíme, např. vyuhlením kombajnem, jak je dále uvedeno na obrázku, poruší se rovnováha v pilíři a dojde k vyvržení uhlí do prostoru porubu tj. k.otřesu.

Novější teorie vzniku slojového otřesu je znázorněna na obr. 3 /8/. Vychází ze stejných předpokladů jako v předchozím případě a to, že v předpolí porubu v uhelném pilíři se nachází částečně porušená oblast a-bránící otřesu a oblast b-podílející se na otřesu. K porušení rovnovážného stavu dojde tím, že horským masívem se šíří pružné vlny, které způsobí výrazné snížení tření mezi uhelnou slojí a průvodními horninami a to především v oblasti a. Pak dojde k porušení uhelné sloje a jejímu vyvržení a vysunutí do prostoru porubu neboli k důlnímu otřesu. Zdrojem pružných vln může být překročení meze pevnosti vlastního nadloží nebo šíření vln z vlastního nebo jiného dobývacího prostoru.

Nejnovější teorie vzniku slojového otřesu je popsána v literatuře /9/ a schéma znázorňuje obr.4. Uvádí se zde, že je-li uhelná sloj v porubu s nadložím a podložím tvořeným jílovcem (případ a), je součinitel tření mezi nimi malý. Sloj se proto průběžně mírně posouvá při postupujícím dobýváním do porubu asi o 10cm a maximum patkového tlaku se také postupně přemísťuje do předpolí porubu asi 15m a nebezpečí otřesu nehrozí. V případě ale, když je podloží a nadloží sloje tvořeno pískovcem (případ b) je tření značné. Maximum patkového tlaku je pak nad okrajem pilíře, kde se sloj zaklíní. Další zvyšování patkového tlaku způsobí náhlé porušení sloje a jejího vyvržení do prostoru porubu.. Potom dojde k přemístění maxima patkového tlaku do vzdálenějšího předpolí porubu.

V literatuře /10/ se uvádí tzv. porušování mohutných komplexů pevných nadložních hornin – obr. 5. Přesto, že autor tento jev považuje za specifický projev horských tlaků jedná se vlastně o důlní otřesy z vyššího nadloží při dobývání sloje 37 na karvinských dolech OKR. Mocnost sloje 37 se zde pohybovala od 5 do 8m a byla uložena v hloubce 700 až 900m pod povrchem. Její nadloží, které není předchozím dobýváním porušeno do výše 100 až 200m se sestává ze 70% pískovců a slepenců. Otřesy se zde projevovaly s vysokou energií, největší byl zaznamenán v Dole Čs. armáda a to téměř 1010J. Mechanizmus otřesu je následující. Na uhelnou sloj je přenášeno značné geostatické zatížení nadložních hornin, které s působením předporubních tlaku (obr. 5a) způsobí vznik umělé dislokace v pevném nadloží v předpolí porubu (obr. 5b). Vznik dislokace je přitom zdrojem značné energie, její působení může vést k poškození důlních děl. Následkem vzniku trhliny v nadloží dojde pak k přerozdělení napětí kdy v blízkém předpolí porubu před trhlinou se napětí výrazně zvýší. To zde vyvolá značné deformace důlních děl. Za dislokací se pak předpokládá snížení napětí (obr. 5c).

Konkrétní příklad důlního otřesu z vyššího nadloží byl podrobně zdokumentován při dobývání 37. sloje z Dolu Doubrava /11/. Jak znázorňuje situace na obr. 6 dobývala se zde vrchní lávka této sloje o průměrné mocnosti 2,7m, celková mocnost sloje byla 5,5m. Bezprostřední nadloží, jak je zřejmé z řezu A-AI ,vtr Cr-22 tvořil jílovec o mocnosti 1,5m. Výše, do vzdálenosti 50ti metrů se střídaly vrstvy pískovců, slepenců a prachovců až po nebilanční sloje 35 a 36. Nad nimi pak byla mohutná vrstva pískovců o mocnosti 65m. Když posuzujeme toto nadloží z hlediska nebezpečí otřesu tj. stanovíme efektivní nadloží neboli pásmo zavalování (max. do výše 30m), mohli bychom dokonce vzhledem k jeho vrstevnatosti dospět k závěru,že se jedná o nadloží, které nemusí být mimořádně nebezpečné vznikem důlního otřesu. Povinnost posuzovat fyzikálně-mechanické vlastnosti mohutné vrstvy pískovců o mocnosti 65m ve vyšším nadloží metodický postup Regionální prognóza vzniku otřesů na dolech OKD ale nestanoví. Na základě poznatků z vlivu podrubání na důlní díla lze určit, že vyšší nadloží by mohlo zasahovat až na konec pásma zalamování a rozvrstvování tj. až do výše asi 50ti násobku mocnosti dobývané sloje. To pak zahrnuje 65m mocnou vrstvu pískovců, která byla velmi pravděpodobně příčinou důlního otřesu.

Pro objasnění mechanizmu otřesu byly využity výsledky kontinuálního měření konvergence, seismologická a seismoakustická pozorování jak je znázorněno na obr. 7. Pozorovací stanice kontinuálního měření konvergence byly umístěny na výdušné chodbě porubu, která byla vyražena podél stařin, jak znázorňuje situace na obr. 6. Počáteční průběh měření a pozorování zachycuje postupné zalamování vrstev o menší mocnosti v blízkém nadloží v předpolí porubu. To se projevilo otřesovými jevy o energii maximálně do 5.103J a výraznými náhlými nárůsty konvergence především na pozorovací stanici PS 415, která byla blíže porubu. Jakmile proces zalamování vrstev postoupil k 65m mocné vrstvě pískovců dochází k jeho zpomalení, protože tato vrstva klade zpočátku tomuto procesu odpor. To se projeví snížením konvergence na pozorovací stanici PS 415, která je vzdálena od porubu 40m. Také lze pozorovat sníženou četnost otřesových jevů a seismoakustických impulsů na 1. stanovišti geofonu blíže porubu. V porubu jsou současně na začátku ranní směny naměřeny negativní vrtné testy a otřasná trhací práce nevyvolá otřesový jev. Oblast porubu a jeho blízkého předpolí je prokazatelně odlehčena. Další namáhání pevné vrstvy ohybem způsobí hromadění potenciální energie ve vzdáleném předpolí porubu, které zaznamená druhá pozorovací stanice konvergence PS 315 asi v 8 hod. vzdálená od porubu 140m náhlým mimořádně zvýšením konvergence, které po celou dobu měření nebylo dosud zaznamenáno. Následně po pěti hodinách dojde k zalomení pevné vrstvy a k důlnímu otřesu o energii 3.107J. Zalomená část pevné vrstvy dynamickým rázem dolehne do oblasti výdušné chodby v předpolí porubu, kde způsobí její devastaci v délce 50m včetně bližší pozorovací stanice PS 415. Do této oblasti pak je umístěno ohnisko otřesu. Směrem do předpolí porubu se deformace výdušné chodby snižovaly a v místě pozorovací stanice PS 315 dosahovala svislá konvergence asi 0,5m.

Úvahy o možném mechanizmu vzniku důlních otřesů z hlediska současného poznání

Když provedeme shrnutí známých teorií o možném mechanizmu vzniku důlních otřesů včetně dalších poznatků, lze dospět k názoru, že tu jsou v podstatě dvě základní poněkud protichůdné teorie. V jednom případě je hlavní příčinou uhelná sloj, konkrétně její vlastnosti především její tření s průvodními horninami. V druhém je křehké zalomení pevné nadložní vrstvy o větší mocnosti v předpolí porubu. Je málo pravděpodobné, že budou platit obě dvě.

Teorie slojového otřesu má četné nedostatky. Ke slojovým otřesům docházelo při dobývání hlavní kladenské sloje /12/,/13/,/14/. Její průměrná mocnost byla 6m. Nadloží této sloje bylo postupně tvořeno tmavošedým jílovcem zvaným mydlák o průměrné mocnosti 2m, který místy chyběl. Výše se nacházely vrstvy pískovců o mocnosti až 26m, dále pak vrstvy slepenců a jílovců. Podloží sloje tvořily jílovce. Přitom k otřesům docházelo jak v místech, kde byl v nadloží pískovec, tak také v místech, kde průvodní horniny sloje tvořily jílovce. Tření mezi uhelnou sloji a průvodními horninami není tedy pro vznik otřesu rozhodující. Také není prokázáno laboratorně ani jinak, že průchod pružných vln horským masívem může způsobit tak výrazné snížení tření mezi sloji a průvodními horninami, že může dojít k vyvržení nebo k vysunutí uhelné sloje do porubu. Dalším závažným zjištěním při dobývání hlavní kladenské sloje bylo, že ohniska otřesů byla zaznamenána většinou v oblasti nadložních pískovců v předpolí porubu. Při pravidelném postupu dobývání docházelo k silným otřesům v pravidelných intervalech. V okamžiku otřesu bylo také zaregistrováno náhlé zvýšení kontinuálně měřené konvergence v předpolí porubu.

Jak je všeobecně známo v jiných případech, ohniska otřesů a otřesových jevů je možno běžně zaregistrovat až 50 i více metrů v předpolí porubu. Krátké dunivé seismoakustické impulsy registrované geofony v okamžiku otřesu nebo otřesového jevu opravňují k domněnce, že zde dochází ke křehkému zalamování pevných vrstev. To svědčí o tom, že nadloží porubu se porušuje již v předpolí porubu a ne jen za porubem. Dokazují to také poznatky získané při vlivu podrubání na důlní díla jako, že k poklesu nadloží dochází již 10m a více a svislou konvergenci lze zaznamenat 100m a více před postupujícím porubem.

Často je možno se setkat s názorem, že matné černé uhlí může být příčinou otřesu. Laboratorně na lisu bylo totiž zjištěno, že má schopnost v sobě hromadit pružnou energii až do okamžiku svého porušení při kterém dojde k jejímu tříštivému uvolnění. Bylo ale zjištěno, že nejde o vlastnost uhlí, ale o vlastnost použitého lisu /15/. Při použití absolutně tuhých lisů k tříštivému rozrušení horninového tělíska nedochází a tělísko se postupně rozrušuje. Současně to také ukazuje na to, že bude-li se nadloží chovat obdobně jako pružný lis může to byt příčinou tříštivého porušení sloje neboli otřesu. Také nelze tvrdit, že potenciální energie nahromaděná v uhelné sloji je hlavní příčinou otřesu. Pokud by tomu tak bylo, pak by musela existovat závislost, čím je sloj mocnější, tím dojde k otřesu o vyšší energii ale to neplatí jak dokazuje statistický rozbor 72 otřesů /16/.

Dále lze doložit, že k geomechanickým jevům podobným důlním otřesům docházelo také v dolech severočeského hnědouhelného revíru a to na Dole Svornost v Ohníči. Bylo to v místech, kde sedimentárními vrstvami pronikal čedičový peň a vytvářel v nadloží dobývané sloje příkrov neboli výlev. Jeho mocnost dosahovala převážně 20m. Při dobývání sloje docházelo k jeho porušování a to se projevovalo na chodbách zvukovým efektem, zvířením uhelného prachu, náhlým přelomením stojek dřevěné výztuže a vybubřením počvy. Tato informace byla písemně poskytnuta včetně mapové dokumentace Ing. Havrlíkem soudním znalcem v oboru hlubinná těžba hnědého uhlí.

Vzhledem k uvedeným nedostatkům teorie slojového otřesu lze předpokládat platnost teorie křehkého zalamování pevné nadložní vrstvy o větší mocnosti v předpolí porubu. Její platnost lze doložit třemi podmínkami:
- v nadloží dobývané sloje se vždy nachází pevná vrstva o větší mocnosti,
- při podrubání pevné vrstvy o větší mocnosti dochází k jejímu křehkému zalamování,
- při podrubání pevné vrstvy o větší mocnosti dochází k rozvrstvování vrstev.

Přítomnost pevné nadložní vrstvy o větší mocnosti v nadloží dobývané sloje byla prověřována z katalogu důlních otřesů a otřesových jevů v 189 případech /17,18/. Pro vyhodnocení byla brána v úvahu buď jedna vrstva pevné horniny nebo dvě vrstvy těsně nad sebou např. vrstva pískovce a nad ní navazující vrstva prachovce. Rozborem bylo prokázáno, že v188 případech byla tato vrstva nebo souvrství nalezeno. Pouze v jednom případě z 15. 4. 1944 z Dolu Ostrava ve sloji Adolf se v nadloží nacházel 1m pískovce a 19m jílovce. Vzhledem k tomu, že se jedná o starší údaj, kdy nelze přesně prověřit fyzikálně-mechanické vlastnosti hornin, může být tento případ sporný. Dále bylo zjištěno, že již souvrství 0,85m pískovce a 1,75m prachovce v bezprostředním nadloží XVI sloje v Dole Dukla mohlo být příčinnou otřesového jevu nebo otřesu dne 9. a 30. 9. 1980. V grafu na obr. 8 byla pak znázorněna závislost mocnosti pevné vrstvy nebo souvrství na její vzdálenosti v nadloží od dobývané sloje při otřesovém jevu nebo otřesu. Po vynesení směrnice pod úhlem 45o, kdy se všechny případy otřesů a otřesových jevů nachází ve spodní části grafu lze stanovit, že pevná vrstva nebo souvrství může vyvolat otřes nebo otřesový jev v případě, kdy je její mocnost rovna a nebo je větší jak její vzdálenost od dobývané sloje. V případě, že hlavní příčinou otřesu je pevná nadložní vrstva o větší mocnosti, pak nutně musí platit závislost mocnosti této vrstvy na velikosti energie otřesu. Orientačním rozborem bylo zjištěno, že mocnost pevné vrstvy je přibližně rovna desetinásobku logaritmu energie otřesu. Dále je třeba uvést, že otřesy se nevyskytovaly v doubravských a svrchních sušských vrstvách, kde převládalo bořivé a pravidelně zavalující nadloží a velmi omezeně ve vrstvách svrchních a spodních hrušovských a petřkovických, kde jsou nadloží pravidelně zavalující /2/.

Křehké zalamování pevné nadložní vrstvy o větší mocnosti bylo pozorováno v Dole Paskov při podrubání překopu 0499 ze sloje 30 o průměrné mocnosti 1,7m ze vzdálenosti 70m jak uvádí obr. 9 /19/. Měřilo se na pevných bodech stabilizovaných pomocí svorníků v hornině. Pokles byl sledován na bocích překopu. Na pozorovací stanici 8 a také 7 byla z počátku podrubávání zaznamenána divergence neboli roztažení, což je neobvyklá hodnota. Proto byly tyto hodnoty několikrát přeměřovány. Při vyhodnocování bylo zjištěno, že zde překop procházel pískovcovou vrstvou o mocnosti asi 30m. Tato vrstva byla v průběhu podrubávání namáhána na ohyb a proto se z počátku chovala jako pružná deska. V její vrchní části, kde docházelo k tahu byla naměřena divergence a ve spodní části, kde byl tlak byla konvergence. Je možné také vyslovit domněnku, že tlak ve spodní části pískovcové vrstvy může způsobit její příčné roztažení a to vysvětluje, že můžeme kontinuálním konvergenčním měřením naměřit v položí zvýšené hodnoty konvergence bezprostředně před otřesem /11/. Pískovcová vrstva se nutně musí zalomit ve vrchní části v místě kde působí tah a to proto, že pevnost hornin v tahu je přibližně 10x nižší než pevnost v tlaku. Na překopu 0499 později došlo k úplnému zalomení pískovcové vrstvy ve vrchní části protože divergence 1,3cm na výšku překopu 2,6m nemohou být pružné deformace. Přitom na překopu vizuálně a ani na poklesových křivkách nebyl zaznamenán žádný výrazný zlom.

Rozvrstvování vrstev předpokládá teorie zborcení tlakové klenby pískovcové vrstvy, jak je znázorněno na obr. 1b /4/. Dochází k němu převážně až po přímém podrubání jak je zřejmé z obr 10. Graf zde zachycuje průběh konvergence v podrubávané chodbě ve sloji 37c1c2 v Dole Čs.armáda při podrubání ze vzdálenosti asi 27m ze sloje 39 o průměrné mocnosti 2,6m dobývané se základkou /11/. Chodba byla vyražena ve vrchní lávce sloje, kde její nadloží bylo tvořeno prachovcopískovcovou vrstvou o mocnosti asi 55m. Na pozorovací stanici ve staničení chodby 520m byla naměřena divergence neboli rozvrstvení o velikosti asi 4cm.

Hypotetická definice důlního otřesu

Z předchozích úvah je možno stanovit hypotetickou definici takto: Hlavní příčinou důlního otřesu je křehké zalomení pevné vrstvy nebo souvrství o větší mocnosti, která se nachází v předpolí v nadloží dobývané uhelné sloje jak schematicky znázorňuje obr. 11. Tato vrstva nebo souvrství při postupu dobývání je namáhána ohybem (obr. 11a), kdy dochází k rozvrstvování (obr. 11b), až následně po jejím zalomení svým dynamickým rázem neboli náhlým dolehnutím do svého podloží způsobí porušení a vyvržení uhelné hmoty do porubu nebo chodby (obr. 11c). Zalomení pevné vrstvy je zdrojem pružné energie, která spolupůsobí při porušování uhelné sloje. Přitom mocnost této vrstvy nebo souvrství je větší nebo rovno mezivrství mezi ní a dobývanou slojí. Minimální mocnost pevné vrstvy nebo souvrství může být 2,5m nachází-li se v bezprostředním nadloží.

Každý otřes je svým způsobem ojedinělý a je vyvolán nejen hlavní příčinou, kterým je pevná vrstva nebo souvrství o větší mocnosti v nadloží dobývané sloje, ale také řadou vedlejších příčin jako např. přídatným napětím při rozvíjení porubu, vlivem nevýrubů v sousedních slojích, periodickými tlaky, tektonikou a pod. Otřesy lze rozdělit do dvou skupin a to: - otřesy z blízkého nadloží, kdy se pevná vrstva nebo souvrství nachází převážně v pásmu zavalování, - otřesy z vyššího nadloží, kdy se pevná vrstva nebo souvrství nachází převážně v pásmu zalamování a rozvrstvování.

Literatura

/1/ MATULA, J.: Vývoj řešení protiotřesové problematiky v OKR, seminář Současné úkoly protiotřesové prevence v OKD, OKD DPB Paskov a.s., Ostrava listopad 1999

/2/ PĚTUCHOV, I. M.-ZAMARSKI, B.: Boj proti horským otřesům v uhelných dolech, SNTL Praha 1990

/3/ Vyhláška Českého báňského úřadu v Praze č. 659 z roku 2004 Sb. o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a bezpečnosti provozu v dolech s nebezpečím důlních otřesů (§ 2 odst. a)

/4/ Pokyny (Pracovní pravidla) k Vyhlášce ČBÚ č. 659/2004 Sb. (§2 Čl. 1 odst. 1)

/5/ PELNÁŘ, A.: Otřesy na jámě Ludvík v Radvanicích, Hornický věstník a hornické a hutnické listy, Ročník XXI, číslo 24, Praha 1939

/6/ ŘÍMAN, A.: Základy mechaniky hornin a důlních tlaků, SNTL Praha 1955

/7/ ZAMARSKI, B.: Problematika dobývání slojí sedlových vrstev z hlediska projevů horských tlaků, II. konference o dobývání mocných slojí pod těžkým nadložím, Vědeckovýzkumný uhelný ústav Ostrava-Radvanice, Valašské Meziříčí, 1971

/8/ VAVRO, M.-PETROŠ, V.: Nové názory na mechanizmus slojových otřesů a směry dalšího výzkumu, konference Horské otřesy v uhelných dolech, ČSVTS Ostrava 1982

/9/ ZAMARSKI, B.-ZAMARSKÁ, T.:Průběžná analýza údajů o podmínkách a okolnostech vzniku horských otřesů v OKD, dílčí zpráva k DPU č.11002, VVUÚ Ostrava-Rad.1983

/10/ ZAMARSKI, B.: Geomechanické problémy dobývání pod mohutnými komplexy pevných hornin v OKD, konference Aktuální problémy karvinské oblasti OKD, ČSVTS Ostrava 1985

/11/ POŽÁR, J.-POTOMÁK, V.-ŠELEŠOVSKÝ, P.-KOWAL,V.: Možnost prognózy důlních otřesů v uhelných dolech z kontinuálního konvergenčního měření, Uhlí, rudy, geologický průzkum, č. 10/2005, s. 28-35

/12/ ROČEK, V.-RUDÁJEV,V.-ŠIMÁNĚ, J.: Komplexní výzkum důlních otřesů, Akta Montána, č.42, s. 5-33

/13/ SKÁLA, V.-ROČEK, V.: Důlní otřesy v kladenském kamenouhelném revíru a boj s nimi, konference Horské otřesy v uhelných dolech, Dům techniky ČSVTS Ostrava 1982

/14/ STRAUBE, R. a kol.: Důlní otřesy v karbonském pohoří, SNTL Praha 1972

/15/ PETROŠ, V. a kol.: Výzkum fyzikálně-mechanických a mechanických vlastností hornin z hlediska jejich vlivu na tlakové a deformační projevy v důlních dílech, závěrečná zpráva úkolu II-6-1/1.5, VŠB Ostrava 1980

/16/ KONEČNÝ, P.-VELIČKA, V.: Některé poznatky z důlních otřesů v OKR v období od zahájení útlumu těžby II Analýza a zobecnění poznatků o geomechanických faktorech při důlních otřesech v OKR, Uhlí, rudy, geologický průzkum, č. 11/2001, s.11-15

/17/ POŽÁR, J.-VAVREČKA, Z.: Měření deformace dlouhých důlních děl ve vztahu k dezintegraci pevného nadloží, akce v rámci státního úkolu P 01-125-806, Vědeckovýzkumný uhelný ústav Ostrava-Radvanice 1989

/18/ ZAMARSKI, B.: Limitující činitelé z hlediska přírodních podmínek dobývání slojí sedlových vrstev, Závěrečná výzkumná zpráva, VVUÚ Ostrava-Radvanice 1981

/19/ ČIKL, J.- POŽÁR, J.- LUCÁK, O.: Výzkum měření svislé složky pohybu a konvergence dlouhých důlních děl, 8. mezinár. konference Hornická Ostrava 1993, ČSVTS Ostrava